Jaký byl, je a snad i nadále bude Filmový klub Alfa v Sokolově.
Na počátku se sluší uvést, že některé informace, které se vztahují k založení klubu a jeho činnosti do roku 1988, vychází jen ze vzpomínek bývalých pracovníků Městského domu kultury v Sokolově a dlouholetých členů klubu. Několik fragmentů o klubové činnosti do roku 1988 jsem našla v zaprášených regálech skladu plakátů kina Alfa. Z vlastního archivu jsem pak čerpala informace týkající se klubu od roku 1988, kdy jsem do klubového hnutí vstoupila.
Filmový klub vznikl před padesáti lety. Ráda bych tu uvedla přesné datum a bylo by mi velkou ctí uvést i jména zakladatelů, ale bohužel přesné datum neznám a ani jméno, či jména těch, kteří v nelehké době s odvahou nabourali bizarní svět normalizační kultury. Patří jim všem obrovský dík. Poslání filmového klubu vyplývá z cílů, které jsou právní mluvou definované ve Stanovách Asociace českých filmových klubů. (Tento zapsaný spolek sdružuje filmové kluby a jejich členy a jeho posláním je šířit filmovou kulturu a zvyšovat kvalitu kulturní výchovy). Jednoduše řečeno: v záplavě komerce upozorňovat na hodnotná díla světové i naší kinematografie.
Rok 1972–1989
Pravidelné projekce zahájil klub na přelomu roku 1972 a 1973. Zřizovatelem klubu byl od počátku Městský dům kultury v Sokolově a je jím dodnes. Není jednoduché psát, jaký byl filmový klub úplně na začátku, protože se nezachovaly žádné písemnosti. Klub byl pravděpodobně založen v roce 1972 a u jeho zrodu zřejmě asistoval tehdejší ředitel kulturního domu Václav Kaněra a dále programoví pracovníci MDK p. Adler, později p. Stach, p. Škampová, Plesníková a Milada Havránková. Na dramaturgii se podílel Ing. Novotný a od roku 1980 pak Ing. Theodor Rajdl. Z písemností se z té doby zachoval jen rukou psaný, nebo spíš opsaný program z roku 1972. Klubový rok, nebo sezóna, byl shodný se školním rokem, to znamená, že první ročník začal v září 1972 a končil v červnu 1973. Odehrálo se tehdy 13 filmů. Projekce probíhaly v kině Svět, 1x za 14 dnů, v pondělí, kromě letních měsíců, kdy měl i klub prázdniny. Kino Svět se nacházelo v prostorách dnešního divadla. V sále bylo 350 míst a filmový klub měl každý rok 350 členů. Počet členů se změnil po roce 1990, ale k tomu až později.
Program se sestavoval na celou sezonu, tedy na rok dopředu. Systém objednávání filmů a programování byl nesmírně zdlouhavý. Byl jen jeden distributor hraných filmů: Ústřední půjčovna filmů, státní podnik, Praha. Dokumenty, krátké filmy a některé filmy pro děti pak distribuoval Krátký film Praha, též státní podnik. Filmové kluby byly od 70. let organizovány v Československé federaci filmových klubů (ČFFK), která organizačně spadala pod správu Československého filmového ústavu. Dohled nad kluby později převzal Národní filmový ústav, který byl určen i jako distributor filmů pro kluby. Nabídka titulů ústřední půjčovny byla tristní, i když občas nějaký soudruh udělal při schvalování chybu a do distribuce se tak dostal například snímek Tengize Abuladzeho Pokání z roku 1984, road movie Wima Wenderse Paříž, Texas. Čtyři roky po světové premiéře jsme mohli divákům klubu představit film Rainera Wernera Fassbindera Strach jíst duše. Byly to spíše kapky v moři, ale díky za ně. Vše se objednávalo písemně, poštou, jak jinak. Následně byl objednávající obeslán dopisem, ve kterém mu distributor sděloval, že na požadovaný termín není film k dispozici a celý proces se opakoval. Vyjednat projekci telefonicky se rovnalo malému zázraku. Je třeba připomenout, že v předlistopadové době se telefonovalo tak, že se přes telefonní ústřednu objednal meziměstský hovor a následně se čekalo na spojení. Na spojení s Prahou se čekalo i několik hodin. Bylo to neuvěřitelně klopotné, ale program se vždy podařilo sestavit a vytisknout. Pak jsme jen napjatě čekali, v jakém stavu k nám doputuje filmová kopie, tedy kotouče s filmovým pásem. Na rozdíl od komerčních filmů, které se do distribuce vydávaly v deseti i více kopiích, putovaly filmy klubové po republice maximálně ve dvou kopiích. Takže se jednak čekalo při programování na volný termín (Praha a velká města měla přednost) a následně na technický stav filmového pásu. Díky obehranosti bývala kopie plná škrábanců a „slepek“, tedy míst, kde se při předchozí projekci film přetrhl.
Nepodařilo se mi zjistit, jaký byl registrační poplatek, vstupné a nedochovla se ani žádná původní klubová průkazka. Filmový klub však zdárně prospíval. Po zveřejnění programu a přihlášek, byly tyto velice rychle vyprodány. Vydávalo se 350 průkazek na sezonu, protože kino Svět mělo 350 míst (350 pěkně rozvrzaných dřevěných sedadel).
V bývalém režimu bylo členství v klubu i určitým vyjádřením politického protestu. Občas se podařilo promítnout film, který neodpovídal politickým dogmatům doby. Prostou přítomností v sále, souzněním s ostatními diváky a dílem, bylo možno demonstrovat nesouhlas. Kvalitní snímky nabízel hlavně Národní filmový ústav (dnes archív) v Praze, ale bylo jich opravdu málo. Tato instituce zajišťovala, dle svých možností, díla světové kinematografie hlavně za účelem archivace, s možností dalšího využití pro filmové vzdělávání. Jaké filmy se tehdy pro klub podařilo získat? Solaris a Stalker A. Tarkovského, Hodina vlků I. Bergmanna, Veselka A. Wajdy, Balada o Narajámě S. Imamaury a pár dalších.
V roce 1988, kdy jsem se do organizování filmového klubu zapojila, byl předsedou rady FK Ing. Theodor Rajdl, se kterým dále spolupracovala JUDr. Ivana Tothová, Ing. Petr Uhlík a jeho manželka Katka. Společně jsme připravovali první významnou akci klubu – filmovou přehlídku Film a umění. Cílem bylo nabídnout divákům alternativní program a pozvat do Sokolova i členy filmových klubů z celé republiky.
Rok 1989–1990
První společná velká klubová akce na úrovní filmové přehlídky se konala 16. – 18. listopadu 1989. Pod názvem Film a umění se uskutečnily projekce dokumentů i hraných filmů věnovaných výtvarnému umění, hudbě, divadlu atd. V roce 1990 se podařilo realizovat ještě jeden, divácky úspěšnější ročník. K pořádání dalších přehlídek se však tehdejší Městské kulturní středisko v Sokolově postavilo negativně, a tak byla přehlídka po dohodě s Asociací filmových klubů přesunuta do Trenčianských Teplic na Slovensko. V Teplicích se původně filmová přehlídka postupně vyvinula na mezinárodní Art Film Festival. Od roku 2016 je Mezinárodní filmový festival pořádán v Košicích.
Nikdo z nás netušil, jak zásadní datum jsme zvolili pro konání první přehlídky.
V pátek 17. 11. večer dorazila skupina dokumentaristů České televize rovnou z demonstrace na Národní třídě v Praze, takže jsme měli zcela čerstvé informace. Kdo zrovna neuváděl film, či besedu, ten sledoval zprávy německé televize. Debatovali jsme o variantách vývoje napjaté situace a doufali, že čas změn nastal. Kromě filmového klubu se na přehlídce podílely i další organizace, Městské a Okresní kulturní středisko, které akci finančně zajišťovaly, ale dále pak už jen dávaly prostřednictvím svých vedoucích pracovníků najevo, jak je to obtěžuje a jak moc si máme dát pozor na to, co děláme, co říkáme a prezentujeme. Výstavu, která s přehlídkou souvisela, zajišťoval Ing. Jiří Holman a Klub přátel výtvarného umění.
S dramaturgií celého projektu pak pomáhala skupina profesionálů z Prahy – PhDr. Eva Strusková, režisér Zdeněk Kopáč, Jan Petras a Jana Hádková, dnes režisérka dokumentaristka a další.
Jak už jsem se zmínila, akce byla trnem v oku jak městským, tak okresním organizacím, čemuž odpovídala úroveň propagace a následně i návštěva sokolovských diváků. Většinu návštěvníků prvního ročníku tvořili klubisté z jiných měst, protože akce byla pořádána ve spolupráci s Federací československých filmových klubů. Díky přehlídce jsme získali kontakty na několik vášnivých dokumentaristů té doby, jakými byl například režisér Vladislav Kvasnička, Fero Fenič, či producent Ruda Störcer. Ve spolupráci s nimi i s dalšími režiséry, jsme v prosinci 1989 a na počátku roku 1990 nabízeli divákům mimořádné projekce složené z aktuálně zpracovaných témat s názvem Svědectví dokumentů. Příprava některých projekcí byla opravdu hektická. Pár dnů předem se telefonicky předběžně domluvil obsah projekce. V Sokolově se ručně napsaly plakáty, které jsme sami roznesli po městě. V den projekce pak v Praze někdo autem objel několik střižen a produkcí a vezl filmy do Sokolova. Pokud přálo počasí, začínali jsme včas. Diváci ale byli v té době tolerantní a přežili bez reptání i zpoždění začátku představení o půl hodiny. Obvykle dorazil i někdo, kdo situaci v Praze popsal a okomentoval, nejčastějším hostem byl právě režisér Kvasnička, ale byl tu i Fero Fenič.
Druhá přehlídka Film a umění proběhla v termínu od 20. do 23. září 1990. Využili jsme získaných zkušeností i kontaktů a festiválek proběhl bez větších problémů. Měli jsme už i vlastní znělku, která bohužel zmizela neznámo kam. Sály kina Karpinsk (Alfa) i Svět nezely prázdnotou, neboť akce zaujala i místní diváky. Jaké bylo naše překvapení, když nám po skončení přehlídky bylo oznámeno, že amatérům, tedy radě filmového klubu, bude organizace odebrána a příští, třetí ročník, uspořádají profesionálové – pracovníci Městského kulturního střediska v Sokolově. Byl to šok, ale doufali jsme, že placený profesionál odvede alespoň takovou práci jako nadšený, po práci zdarma tvořící amatér. Na naše dotazy stran příprav bylo odpovídáno mlhavě. Pak jsme obdrželi dopis od ředitele zmíněné profi instituce, kde na formátu A4 uváděl spoustu důvodů proč tuto akci nepořádat. Dopis byl odeslán v době, kdy už měla příprava přehlídky vrcholit, a tudíž jsme nemohli nijak reagovat. Byla to podpásovka, na kterou se nezapomíná. Je potřeba zmínit, že sokolovská přehlídka navázala na amatérský festival ARSFILM Kroměříž. Nezáleží na tom, jaké jméno přehlídka či festival nese, či nesl. Důležité je jeho poslání a tím v Kroměříži a následně i v Sokolově bylo uvedení artových filmů. Nejsou to jen filmy o umění, ale i díla, při jejichž realizaci byla použita umělecká invence a představivost, osobitost projevu, nebo nové tvůrčí postupy. Federace filmových klubů, jako spolupořadatel hledala za Sokolov náhradu a našla jí v Trenčianských Teplicích. ARTFILMFEST je na Slovensku pořádán stále, nyní již jako mezinárodní filmový festival. Co dodat.
Rok 1990–1993
Porevoluční hektická nálada vyšuměla a nastal zlom. Nastala svoboda a s ní obrovský přísun informací, knih, techniky, videopřehrávačů, kazet a filmů. Členství v klubu ztratilo nádech politického protestu, a změnilo se v to, čím mělo vždy být, na osobní vztah jedince k filmovému umění. Byla to doba, kdy vyšlo na povrch jak drasticky se na české kultuře, podobně jako na všem a na všech, podepsala doba normalizace. Kinematografie na to doplatila pravděpodobně nejvíce. Z komunistických trezorů se vynořily skvosty: Skřivánci na niti režiséra Jiřího Menzela, Ucho Karla Kachyni, Pasťák Hynka Bočana a další. Do nového Československa postupně začala proudit i zahraniční tvorba neuvěřitelně brzy o premiéře.
V sezóně 90/91 měl klub 254 členů a stále se hrálo ve starém kině Svět 1x za 14 dnů a filmy to byly opravdu dobré, namátkou připomenu: Poslední motýl Karla Kachyni, Pelle dobyvatel Bille Augusta, Dovidenia v pekle priatelia Juraje Jakubiska, či All That Jazz Boba Fosse.
Rada klubu se ale pomalu rozpadala. Ivana Tothová se vydala po cestách privátní advokacie, Toník Rajdl pracovně vytížen a lehce znechucen úbytkem členů klubu v sezóně 92/93 rezignoval a později odešla i Katka a Petr Uhlíkovi. V roce 1993 zůstalo jen 23 věrných klubistů. Zřizovatel klubu Městský dům kultury uvažoval o jeho zrušení, neboť provoz byl nákladný a ztrátový (promítač, uvaděčka, pokladní, šatnářka, energie). Nějaký čas jsem tak zvládala činnosti pokladní, šatnářky, uvaděčky a lektorky v jedné osobě, kromě profese promítače.
Kluby byly do roku 1992 registrovány u Federace československých filmových klubů. Po rozpadu Československé republiky vznikla Asociace českých filmových klubů, kde je pod č. 69 registrován od března roku 1993 i náš klub. Účastnila jsem se první Valné hromady AČFK, kde jsem zjistila, že se stejným odlivem členů se potýkají skoro všechny kluby.
Z původních 307 registrovaných klubů zůstalo 74. Trochu jsme si na valné hromadě společně pobědovali a rozhodli se vytrvat. Já tedy rozhodně.
Rok 1993–2000
V roce 1993 jsem zůstala na organizaci klubu sama, což ale mělo i své výhody. Nikdo mi do výběru filmů nemluvil a já mohla uspokojovat své filmové tužby, ale na druhou stanu všechny výtky pak padaly jen na mou hlavu. Záhy jsem také zjistila, že získat film od Národního filmového archívu není zdaleka tak snadné jako dřív. Nová doba, nové právo, nové zákony a archív se stal skutečnou nedobytnou sbírkou pokladů a je takovou dodnes. Vznikaly ale nové distribuční společnosti a nabídka filmů byla bohatá, leč spíše komerční než umělecky hodnotná. Bylo potřeba vidět dílo předem a nespoléhat se jen na dobré jméno režiséra, či velebící popis filmu od distributora. Už za bývalého režimu jsem léta dojížděla na festival v Karlových Varech, ale od roku 1992 dodnes, tam vždy na 10 dnů i bydlím. Stihnu tak vidět kolem 50 filmů, z nichž obvykle polovinu koupí nějaký distributor. Pravidelně jezdím od roku 1989 na Letní filmové školy, nejprve do Trutnova a pak do Uherského Hradiště. Jako dobrý zdroj inspirace byl pro dramaturgii klubu i MFF v Bratislavě.
Hrací plán klubu zůstával stejný (1x za 14 dnů), ale projekce probíhaly už i v Alfě (možná v té době ještě v Karpinsku, tak pěkně se kino Alfa dříve jmenovalo). Přihláška do klubu na sezónu 93/94 stála 30 Kč a vstupné na projekci bylo jednotné – 6 Kč. Přibližně v této době došlo ke změně pravidel. Na projekce FK byl umožněn vstup i nečlenům klubu, ovšem za dvojnásobné vstupné. Měla to být i lehká pobídka k tomu, aby si divák ekonomicky zhodnotil výhodnost členství. V následující sezoně se počet členů zvýšil na 63 členů a hráli jsme např. Delikatesy Jean-Pierra Luneta, Plechový bubínek Volkera Schlöndorffa, nebo cyklus Krzysztofa Kieslowského Tři barvy.
Rada Asociace českých filmových klubů přestávala být jen klubem diskutérů o filmovém umění, ale začala jednat pragmaticky a zaměřila se i na nákup filmů, což byla v dané době největší pomoc filmovým klubům. V roce 1994 jsem byla valnou hromadou zvolena do funkce předsedkyně revizní komise AČFK, na dalších rovněž, až do roku 2020, kdy jsem tuto aktivitu na vlastní žádost ukončila.
V sezoně 1995/96 byl členský poplatek 35 Kč a vstupné pro členy 15 Kč, pro nečleny
30 Kč. Klub měl 81 členů a vznikla přehlídka Projekt 100:10×10 = 100, prezentace 10 filmů po dobu 10 let. Přehlídku pořádala Asociace českých filmových klubů. Myšlenka na putovní přehlídku, která by nabídla divákům 100 zásadních filmů světové kinematografie, vznikla na Letní filmové škole v Uherském Hradišti v parném létě roku 1993. Nápad se ujal, filmy byly vybrány: 100 filmů Zlatého fondu kinematografie a nastal problém s penězi. Na všechny ty Oscarové pecky jednoduše nebyly peníze, a tak se udělal dramaturgický kompromis: alespoň jedna klasika a zbytek doplnily kvalitní filmy festivalové, finančně dostupné. V této podobě putovala přehlídka po klubech do roku 2005. Následovala další dramaturgická úprava a snížil se i počet filmů. Projekt 100 pak definitivně skončil po 24 ročnících a z nabízených 183 titulů uvedl sokolovský klub, až na malé výjimky, vše. V rámci tohoto projektu jsme v klubu uvedli například Údolí včel Františka Vláčila, nebo Lovce jelenů Michaela Cimina, Tajemný vlak Jima Jarmusche a další filmové skvosty.
V následující sezonu jsme začali v kině Svět. Krátce poté byla zahájena rekonstrukce kinosálu na městské divadlo a klub přesídlil do Alfy. Klub měl 183 členů. Hracím dnem bylo každé pondělí v měsíci. Divácky úspěšné byly filmy Lee Tamahoriho Kdysi byli bojovníky a Dítě z Maconu Petera Greenawaye. Při projekci filmu Kids Larry Clarka bylo skoro vyprodané kino. Do Projektu 100 byla zařazena např. Velká žranice Marca Ferreriho. Přesunem do kina Alfa přišel klub o některé své členy z centra, ale získal jiné ze sídliště.
Na konci roku 1998 jsme byli stále v Alfě v očekávání věcí příštích, tj. návratu do rekonstruovaného kina Svět, nyní Městského divadla. Počet členů se zvýšil na 139. Existence dvou funkčních projekčních sálů evokovala nápad začít pořádat minipřehlídky, miniprofily režisérů, cykly dokumentárních filmů a podobné filmové aktivity, ale čas ještě nenastal.
V roce 1999 zrušila AČFK klubovou sezónu školního roku a zavedla sezonu kalendářního roku a filmový klub se přesunul do rekonstruovaného divadla.
Na Kytici F. A. Brabce bylo v roce 2000 vyprodáno. Počet členů klesl na 116 a členský poplatek byl zvýšen na 70 Kč. Ke konci roku nebyla za strany bývalých pracovníků zřizovatele chuť ani vůle řešit některé provozní problémy spojené s projekcí (opilý promítač, přeházené kotouče, film zapomenutý na nádraží atd.). To byla ona pověstná kapka, kdy pohár trpělivosti přetekl. Vzdala jsem to.
Rok 2001–2012
Toto období opět nemám zdokumentováno, neb dramaturgem klubu byl Ing. Michal Ďuríček a později se o organizaci staral vedoucí kina. Program klubu za toto období nebyl archivován. Činnost klubu však nebyla přerušena.
Na film se nedá zanevřít, to je vztah na celý život. Dál jsem jezdila na festivaly, Letní filmovou školu a semináře, které pořádala AČFK a pilně chodila do kina v Sokolově i okolí. Práci pro Asociaci českých filmových klubů jsem nepřerušila. Na podzim roku 2005 mě oslovil nový vedoucí kina Alfa pan František Grebeň, jestli bych se ke klubu nevrátila. Ráda jsem nabídku přijala, neb mi byly nabídnuty skoro neomezené možnosti časové i dramaturgické. Klub sídlil v kinokavárně Alfa, v malém projekčním sále, který jsem ihned přejmenovala na filmovou „noru“ v tom nejlepším slova smyslu. Klub/nora měl nenapodobitelnou atmosféru, kterou vytvářely úžasné, fascinující a mysteriózní kresby Radima Dudy neboli Jeremy Famira. (Po pozdějším přestěhování klubu do velkého sálu, se z prostoru stala tělocvična. Na příkaz tehdejšího ředitele MDK pana Picky, byl tento naprosto unikátní umělecký skvost zamalován, zabílen, nenávratně zničen). K sezení byly v klubu využívány pohovky a křesla, která už sice měla své za sebou, ale vytvářela příjemné útulno.
V roce 2005 měl filmový klub 24 členů, což byl obrovský propad proti roku 2000. Oprášila jsem své nápady a připravila nové programové schéma. Každý měsíc byl na počátku profil režiséra (např. Lars von Trier, Tony Gatlif, Francois Ozón), který sestával ze tří filmů. Následovalo připomenutí českých režisérů v cyklu s názvem Začátky slavných. Uvedeny byly školní filmy Věry Chytilové, Františka Vláčila a dalších. Každý měsíc byl do programu zařazen i dokument a k tomu pochopitelně každé pondělí od 19.00 klubový film. Hrály se také filmy z Projektu 100 a tak bylo v klubu v prvním pololetí 2006 uvedeno celkem 53 filmů. Například snímek Edit Piaf Olivera Dahana, nebo Životy těch druhých Floriana Henckela von Donnersmarcka. Při těchto projekcích bylo nutno do hlediště přidat každou volnou židli, která byla k dispozici a ukázalo se, že útulná pohovková filmová nora už svou kapacitou přestává stačit.
V roce 2007 se klub zaměřil na získávání nových členů, hlavně vlastní prezentací a výběrem kvalitních filmů. Uvedeny byly například snímky Faunův labyrint Guillerma del Tora, Po svatbě Susanne Bierové a Kim Ki Dukův Dech. Počet členů narůstal. V klubu bylo realizováno i několik autorských čtení a soutěžní přehlídka amatérských filmů. Díky šéfovi kina Františku Grebeňovi, zřizovateli klubu a Městu se podařilo kinokavárnu vybavit pohodlnými polstrovanými lavicemi a do sálu se tak vešlo až padesát diváků. Klub v kinokavárně působil i v letech následujících.
Zásadní změna nastala v říjnu 2011. Velký sál kina Alfa patřil mezi první kina v republice, která byla digitalizována a vybavena technologií 3 D. Vývoj techniky a narůstající počet diváků, nás donutil opustit útulnou kinokavárnu a realizovat projekce klubu ve velkém sále. Důvodů bylo hned několik. Filmový klub měl v roce 2011 už 78 členů. Klub často navštěvovali i nečleni a tudíž nora přestala, k lítosti většiny klubistů, kapacitně stačit. Projekce byly v kinokavárně zajišťovány buď z 35 mm filmového pásu, nebo z DVD. V době digitalizace již někteří distributoři 35 mm filmové kopie vůbec nepořizovali, a tak byl výběr filmů pro klub omezen. Díky Digital Cinema Package (DCP) projekcím bylo možno získat premiérové filmy okamžitě, nebylo potřeba čekat, až jedna filmová kopie, nejprve hraná měsíc v Praze, postupně doputuje až do našeho kina. Největší pozitivní ohlas zaznamenaly v roce 2011 projekce snímků Černá labuť Darrena Aronofského, Almodóvarova Kůže, kterou nosím a remasterovaná Markéta Lazarová Františka Vláčila. V klubu byla uvedena stejná verze jako v létě na MFF v Karlových Varech, ve které je vložen několikavteřinový záběr režiséra Vláčila, který klackem nahání jeleny do záběru kamery. Milé připomenuté genia.
Rok 2012–2020
Do 40. sezóny vstoupil filmový klub s novým vizuálem, jehož autorkou je grafička Helena Čubová. Stejná autorka také originálně zvýraznila nově zateplenou fasádu kina Alfa. Od ledna roku 2012 se díky Helence prezentuje klub vlastními plakáty a programy a bez Helén by v roce 2012 nevznikly ani webové stránky klubu.
Rok 2012 byl pro klub rokem významným, neboť se dožil 40 let nepřetržité existence.
10. března bylo výročí oslaveno projekcemi. Akce Den filmového klubu byla rozprostřena do obou projekčních sálů kina Alfa. V kinokavárně a ve velkém sále provedla Iva Hejlíčková, redaktorka časopisu Cinema a programová ředitelka Letní filmové školy, návštěvníky Stručnými dějinami filmu. Projekci každého snímku předcházel fundovaný úvod, krátká přednáška z historie kinematografie. Uvedena byla díla, která dnes patří do Zlatého fondu – Kid, Metropolis, Čaroděj ze země Oz, Silnice, Americká noc atd. Ve foyeru kina byla instalována výstava, která připomínala dlouholetou existenci filmového klubu. Vstupné se nevybíralo a návštěvnost byla slušná. Klub měl 87 členů a v roce 2012 bylo uvedeno celkem 67 filmů. Průměrná návštěvnost činila 35 diváků. Je třeba připomenout, že klub v té době navázal spolupráci s americkou ambasádou v Praze. Díky kulturní atašé Sherry C. Keneson-Hallové, která osobně navštívila Sokolov a pracovnici velvyslanectví paní Vagnerové, bylo možno i v následujících letech, promítat snímky americké provenience bez úhrady nákladných práv. Stačila smlouva a odpovídající prezentace filmů. Ne všechny požadované snímky byly takto snadno dostupné. Velkou pozitivní roli sehrála i výrazná výtvarná stránka všech tiskovin provázejících přehlídku (plakát, program brožura), což bylo opět dílem Heleny Čubové.
Jelikož se Den s filmovým klubem vydařil, nabízelo se v této aktivitě pokračovat, a tak vnikl v roce 2013 Víkend s filmovým klubem. Akce proběhla opět v obou sálech kina Alfa ve dnech 8. – 10. března. Pátek byl věnován dokumentům, se kterými se, lidově řečeno, roztrhl pytel. Spousta mladých investigativních filmařů objevovala nová témata. Dokumenty se v běžné nabídce komerčního kina nevyskytují. Tak to bylo, je a bude. Přitom se jedná, pochopitelně u těch kvalitních, o zcela plnohodnotné filmové dílo, které se obvykle dočká svého uvedení až v České televizi. V klubu byly dokumenty uváděny od přelomu tisíciletí celkem pravidelně. Jelikož byl klub od roku 2013 a následujících omezen přesně daným počtem projekcí – 1x týdně, tedy 4 až 5 snímků za měsíc a hraných klubových děl bylo rovněž dost, na některé opravdu dobré dokumenty se jednoduše v programu klubu nedostalo.
Tento problém vyřešil filmový víkend. V pátek odpoledne byly v obou sálech kina uváděny jen dokumenty a tento model byl zachován i pro akce příští. Nejvíce zaujaly dokumenty Martina Scorseseho George Harrison: Living in The Material Word a Olgy Špátové Největší přání. V sobotu se Iva Hejlíčková věnovala další kapitole z dějin kinematografie. Písničkářka Jana Vébrová doprovodila vernisáž výstavy Heleny Čubové NE/TUŠE. Neděle byla věnována dětem. Andrea Šneberková vytvořila po projekci snímků Břetislava Pojara v kinokavárně prostor pro filmovou dílničku, která pokračovala i odpoledne. Ve velkém sále dítka shlédla Čarodějova učně Karla Zemana, Vlak do stanice Nebe Karla Kachyni a další. (Na oba zmíněné tituly přišla i řada dospělých, bez dětí). Vstupné se opět nevybíralo, ale díky nepřizpůsobivým divákům bylo jasné, že pro případné příště, je to neudržitelné. Počet členů klubu se zvýšil na 106, celkem jsme uvedli 79 představení s průměrnou návštěvností 32 diváků. Marjane Satrapi okouzlila diváky snímkem Kuře na švestkách, nesmrtelný Woody Allen snímkem Jasmíniny slzy. Od září do prosince byl v kinokavárně uváděn monumentální dokumentární počin Marka Cousinse, Příběh filmu: Odysea. Patnáct hodinových dílů (promítali jsme vždy po dvou), které navštěvují klíčová místa historie filmu; od Hollywoodu po Bombaj, od Hitchcockova Londýna po Paříž i Prahu, a přináší rozhovory s legendárními filmaři a herci. Kdo zvládl všech 15 dílů obdržel zápočet z historie kinematografie a tričko.
Klubu se dařilo. Počet členů vzrůstal. Město Sokolov schválilo rozpočet klubu na rok 2014, který obsahoval náklady již na dvě filmové přehlídky. Na jarní, nyní už tradiční, Víkend s filmovým klubem a podzimní Filmový MASAKR. Klubu chyběly promítací dny, neb projekce byly stále jen jedenkrát v pondělí a dobrých filmů příliš. Klub se dostal do situace: hodně filmů a málo pondělků, a tak si opět vypomohl víkendem, kdy bylo uvedeno celkem 20 titulů. Loňský model programu se osvědčil. Navázali jsme na páteční projekce dokumentů a nedělní dětský den s dílničkou a rodinnými filmy. Když skončila Zlodějka knih Briana Percivala, přítomná dítka se vztyčila a zcela spontánně začala tleskat. Co více si může organizátor akce přát. Stručné dějiny filmu se tentokrát věnovaly hlubinám zločinu, opět pod lektorským vedením Ivy Hejlíčkové. V sobotu byly ve velkém sále prezentovány filmy premiérové. Uveden byl například Hořící keř Agnieszky Hollandové, nebo Philomena Stevena Frearse. Vedoucí filmového klubu v Nové Pace, dlouholetý člen asociace, můj přítel a spoluputovník po cestičkách filmových, Jára Mužíček, vlastní sbírku filmových plakátů 70. a 80. let. Dnes je film inzerován pouze lépe, či spíše hůře vyvedeným fotem počítačově upraveným. V letech 70. a 80. byl filmový plakát uměleckým dílem, které mělo šanci získat i samostatnou festivalovou cenu. Komunista nepřizpůsobivým umělcům té doby systematicky ničil život, zakazoval výstavy a prezentaci. V ústřední půjčovně filmů byl zřejmě zaměstnán osvícený jedinec, či více nebývale umělecky gramotných soudruhů, kteří těmto zakázaným umělcům dali možnost prezentace své tvorby alespoň formou plakátů. Celá řada významných umělců se tak mohla realizovat díky sovětským, bulharský a jiným socialistickým spektáklům. Z přebohaté sbírky plakátů přítele Mužíčka byla ve foyeru kina instalována výstava z děl Josefa Vyleťala (18.6.1940 – 3.2.1989). K vidění byl i plakát ke snímku Juraje Herce Panna a netvor, který obdržel ve světě několik cen, např. v 1982 na MFF v Chicagu. Z unikátní sbírky bylo čerpáno v dalších letech ještě několikrát, například pro výstavu s tématem plakát k dětským filmům, nebo filmům válečným, či pro ucelenou prezentaci tvorby Adolfa Borna, Káji Saudka a dalších.
7. – 9.11. 2014 nastal v kině masakr, MASAKR filmový, aneb přehlídka filmových hororů. S přáním: Tak si to užijte, sestavil Zdeněk Flam kolekci 18 filmů, pochopitelně s ohledem na dostupnost a finance, které dnes patří ke klasice tohoto žánru. Za skvělé nápady, čas, který přípravě věnoval patří Zdeňkovi velký dík. Program byl doplněn výstavou tvorby Jaroslava Duška, autora několika komiksů, výtvarníka a scénáristy a přednáškou: Má satanismus ve filmu reálné podklady? Tomuto tématu se s vervou věnoval Pavel Unger. Vzhledem k tomu, že kapsa obecního úřadu, odkud klub dostával finance, měla svůj limit a projekce zdarma byly některými osobami považovány za nehorázný nesmysl, bylo poprvé na přehlídce vybíráno vstupné. Na jedno představení 40 Kč, na jeden den 50 kč a na celou přehlídku 100 Kč. Helena Čubová vytvořila mimořádně působivý plakát. Grafika programové brožurky byla vypovídající: hororová, úžasná, jak jinak.
Počet členů klubu stoupl na 151 a odehráno bylo celkem, tedy i s přehlídkami, 93 představení, která navštívilo 4138 diváků. Natěšená těmito výsledky jsem vytvořila plán na rok 2015, sestavila rozpočet, předala jej řediteli MDK a byla v očekávání věcí příštích.
Na počátku roku 2015 sice proběhlo lehké škorpení o rozpočet, ale kompromisu bylo dosaženo. Klub musel ustoupit nátlaku a zrušit průkazky pro VIP členy filmového klubu. Tuto kartičku v designu Heleny Čubové vydával klub svým dlouholetým klubistům, kteří byli členy klubu 5 po sobě následujících sezon. Průkazka se od klubové, asociační, lišila v tom, že opravňovala držitele vyžadovat slevu i při návštěvě běžných, tedy neklubových představení. Držitelé VIP průkazek, kterých bylo 21, byli označeni jako elitáři, ztráta na vstupném způsobená tímto poděkováním za věrnost se zdála býti pro vedení zásadní. Dobře míněná snaha odměnit klubové diváky za věrnost neměla šanci na pokračování. Nápad ale nezapadal, neb kino Alfa dnes nabízí svým návštěvníkům Alfa kartu, která zahrnuje určité bonusy za věrnost.
13. 3. – 15. 3. 2015 proběhl 4. Víkend s filmovým klubem s podtitulem Filmová inventura aneb Velké příběhy na velkém plátně. Podtitul určuje obsah filmové přehlídky jejímž cílem bylo představit velké bijáky, které se v našem kině nehrály. Programové schéma bylo částečně zachováno včetně sobotní bijáskové dílny s Reou Šneberkovou, kam nakonec přišly desítky dětí a rodičů. Tradiční výstava byla věnována fotografiím Lukáše Hamáčka NELITÉ LITERY. Nejvíce diváků navštívilo snímky Teorie všeho Jamese Marcha a Odpad Stephena Daldryho. Celkem bylo na přehlídce uvedeno 23 projekcí, které navštívilo 1667 diváků.
Podzimní přehlídka byla tentokrát věnována hudbě ve filmu a konala se v termínu
5. – 8. 11. 2015 pod názvem FILM A HUDBA: Vítejte ve filmovém ráji. Toto téma nabízelo možnost uvést jednak filmy hudební, muzikál nebo operu, ale i snímky o hudbě a muzikantech vůbec. V premiéře byl uveden Magický hlas rebelky Olgy Sommerové, Kurt Cobain: Montage of Heck Bretta Morgena, Vlasy Miloše Formana a záznam opery La Bohema z newyorské Metropolitní opery, kromě jiného. Vstupné bylo inkasováno ve stejné výši jako u loňského Masakru. Výstava byla věnována plakátové tvorbě Káji Saudka (13.5.1935 – 25.6.2015) jehož nezaměnitelný výtvarný rukopis znali diváci spíše z komiksové tvorby. Opět zapůjčeno ze sbírky milovníka a znalce filmu Járy Mužíčka. A ještě pár statistických čísel. Filmovou přehlídku se rozhodlo navštívit 732 diváků. Klubovou průkazku vlastnilo v roce 2015 již 150 členů. Klub nabídl mimo přehlídky 51 představení, na které přišlo v průměru 35 diváků.
Sezona 2016 nezačala úplně optimisticky. Drobné škorpení o finance pro klub, jak jsem to nazvala v hodnocení roku 2015, přerostlo v bitvu o každou korunu a tím i o každou projekci navíc. Vedení MDK bylo seznámeno s dramaturgickým plánem klubu, který kromě dvou filmových přehlídek, jarní a podzimní, pravidelné pondělní projekce obsahoval například i dopolední promítání v kinokavárně pro matky s dětmi, čtvrteční Kino Art, sobotní Noční bio od 22:00 a přímé přenosy, nebo záznamy oper předních operních domů Evropy i Ameriky. Předložený písemný materiál obsahoval i požadavky na potřebné technické dovybavení, včetně požadavku na bezbariérový přístup a úpravu foyeru kina, kde naprosto nevhodně trůnila maketa zámku a permanentně nefunkční model železnice s vláčky. Při projednávání rozpočtu i dramaturgického plánu to chvíli vypadalo, že klub skončí. Nakonec zvítězil kompromis: dvě přehlídky, několik předem schválených výstav, pondělní projekce klubová a občasný artový čtvrtek.
5. víkend s filmovým klubem pořádaný v termínu od 18. – 20.3. 2016 byl věnován 40 letům existence kina Karpinsk/Alfa, s podtitulem Velká filmová pohoda, zadarmo do kina. Označovat projekt jako víkendový je trochu nadnesené, neboť na žádost zřizovatele byla neděle, kromě dopolední dílničky pro děti s Ájou Šneberkovou, již v režii MDK a komerčních filmů. Přesto bylo v rámci této klubové akce uvedeno 16 snímků. V pátek opět dokumenty a sobotu snímky na pohodu. Při filmu Trabantem až do posledního dechu Dana Přibáně nebylo v sále žádné volné místo, dům byl plný. Někteří nepřizpůsobiví jedinci byli díky vstupnému zdarma asi poprvé za život v kině. Svým nevhodným chováním málem rozvrátili pohodu filmové přehlídky. Bylo nutno zavolat polici, která zakročila, sjednala pořádek a přehlídka nakonec proběhla v oné avizované pohodě. Důsledek byl jasný – již nikdy žádné představení zdarma. Přehlídku doplnila výstava plakátů, které měly premiéru před 40 lety. Opět ze sbírky Járy Mužíčka.
Podzimní přehlídka byla již jen jednodenní, sobotní. Více prostoru klub nedostal se zdůvodněním, že akce je finančně ztrátová. Komerční kino nemůže přijít o celou víkendovou tržbu, bylo sděleno. Filmová KRIMI sobota 19.11.2016 nesla název Detektivové, Drsňáci a Dobráci. Uvedeny byly snímky starší: Čekej do tmy Terence Younga i premiérové Vzkaz v lahvi H. P. Molanda a další. Filmový klub nikdy neměl za cíl pořád přehlídky celorepublikového dosahu. Jarní a podzimní bijáky měly divákům z karlovarského regionu představit filmy, které v komerčním kině nemají šanci na uvedení, staré dobré filmové perly, které už sice proběhly televizí, ale velké plátno dává filmu jiný pocitový rozměr než televize. V neposlední řadě zde byla snaha uspokojit potřebu některých filmfanů: prosedět celý den v kině. Při přehlídkách bylo často v kině i mnoho diváků z Karlových Varů, Chodova, Kraslic, Chebu a okolí.
V roce 2016 měl filmový klub 199 členů, uvedeno bylo 85 snímků a průměr na představení činil 48 diváků. Spřízněný Český rozhlas Karlovy Vary inzeroval pravidelně klubový program a nepravidelně zval vedoucí FK na kus řeči o filmu. Od roku 2012 má klub vlastní web: www.filmklubsokolov. cz, facebookovu stránku, prezentuje se, pokud je mu dán prostor, v Patriotu a v regionálním tisku. I díky těmto možnostem byl nárůst členů i diváků, od výše zmíněného tristního roku 2006, násobný.
45 let filmového klubu v roce 2017: Bezva Březnové Bijáky. Přípravě této akce předcházelo několik jednání s vedením MDK o financích, čase a prostoru. Opět byly na stole argumenty, že komerční kino si nemůže dovolit nehrát o víkendu, neb tržbu kina tvoří hlavně návštěvníci dětských animáčů v sobotu a v neděli. Přehlídka tak byla rozdělena na část páteční a sobotní, která se konala v divadle, kde bylo možné hrát ještě i z 35 mm pásu a DVD a část nedělní v kině Alfa. Výročí bylo připomínáno i v rámci březnových klubových pondělků. V programu byly filmy Andrzeje Wajdy Země zaslíbená, Mechanický pomeranč Stanley Kubricka, Kytice F. A, Brabce a další snímky, které byly v minulosti mimořádně úspěšné. Neděle v Alfě programově navázala na klubovou historii například snímkem Kdysi byli bojovníky Lee Tamahoriho, či Jarmuschovým Mrtvým mužem. Jitka Vondrová představila své malby ve foyeru kina v rámci cyklu výstav Tady jsem….
Vedoucí FK po absolvování semináře o poskytování dotací pro kina a kluby na Letní filmové škole, prostudování osmdesátistránkového manuálu ministerstva, podala žádost o dataci na Ministerstvo kultury pro obě přehlídky v roce 2017, ačkoliv byla zrazována, neb toto konání se zdálo vedení MDK jako naprosto pošetilé. Filmový klub ze dvou žádostí s jednou uspěl a sice se žádostí na Podzimní filmový biograf, který se konal 10. – 11. listopadu 2017 s podtitulem ADAPTACE. Akce se konala hlavně díky financím z ministerstva, čas a prostor byl nalezen, neboť vracet darované se jevilo jako žinantní.
Jak uvádí encyklopedická definice, filmová adaptace je převod jiného původního díla, jevu či objektu do filmové podoby, což vytváří široký prostor pro výběr filmů. Program tvořila díla, která kromě toho, že splňovala podmínky definice, obdržela i řadu cen na filmových festivalech. Ta, která odešla, snímek Lava Diaze, byl natočen podle stejnojmenné povídky Lva Nikolajeviče Tolstého a na MFF v Benátkách 2016 získal hlavní cenu Zlatého lva. Tramvaj do stanice touha, film z roku 1951, vznikl podle divadelní hry Tennessee Williamse, kromě nominace na Oscara ve 12 kategoriích, obdržel 13 významných cen. Celkem bylo v pátek v divadle a následně v sobotu v Alfě 12 celovečerních filmů a do kina přišlo 430 diváků.
Bilance roku 2017: 158 členů klubu, 78 představení, 4 výstavy regionálních umělců, dva filmové přehlídky a bohužel už trvalý boj o program a zachování klubu. Přiznaná dotace také pomohla udržet pro klub Helenu Čubovou, která z každé tiskoviny klubu, s invencí jen jí vlastní, vytvořila umělecké dílo. Kdekoliv klub prezentoval svoji činnost, na valných hromadách asociace, na Letní filmové škole apod. byla grafická prezentace vychvalována a označována jako výjimečně umělecky kvalitní, prostě skvělá. Pro osoby na obci rozhodující o penězích se však jevila nepěknou, ba přímo ošklivou, tudíž bylo klubu předáno rozhodnutí: dále grafické práce paní Čubové nefinancovat z obecních peněz. Z ministerských to možné bylo, takže Helenka tvořila pro klub dál.
Název Bezva Březnové Bijáky si ponechala filmová přehlídka i v roce 2018, kdy byla časově již definitivně omezena na jeden den – 24. března. Jedna sobota, kinokavárna a velký sál. Žádné divadlo. Program byl značně redukován. Dokument byl uveden jen jeden a prostor pro dětský bijásek a dílničku v nabitém harmonogramu bohužel nezůstal. Přesto se do jednoho dne díky dvěma sálům povedlo vměstnat 12 celovečerních filmů a jednu vernisáž fotografky Veroniky Landa. Z bezva bijáků pro ilustraci vybírám: lehce hororový snímek Volání netvora: Příběh života, vkusnou komedii Pěkně blbě Michaela Showaltera, a černohumorný životopisný film Já, Tonya. Vše vizualizováno na plakátech, programech a pozvánkách od Helenky.
Filmové úsměvy, sem tam slza – listopadová přehlídka 16. a 17.11. 2018. Filmový úsměv, tedy lehčí komediální téma otevřelo klubu cestu i do divadla, kde byla 16. 11. v pátek, kromě jiného, uvedena i jedna z nejvydařenějších komedií posledních let – Co jsme komu udělali. V kinokavárně pak diváci mohli shlédnout nostalgický a nestárnoucí snímek Bio Ráj Giuseppe Tornatore a další. Nejvíce diváků pak navštívilo projekci životopisného dramatu/komedie BlacKkKlasman. Jiří Zágner představil svoje dílo ve foyeru kina v rámci cyklu Tady jsem…
Počet členů se proti roku 2017 snížil, ale průměrná návštěvnost na klubové představení neklesla, což značí, že klub navštěvovalo i poměrně hodně nečlenů. V klubu bylo uvedeno celkem 82 představení.
Rok 2019 začal pozitivně a sice přidělením dotací od MK na Listopadovou filmovou přehlídku ADAPTACE II, díky čemuž byla zachována i možnost angažování Heleny Čubové pro vizuál klubu. Souboj o Helenku už začal býti tradicí, koloritem, který patřil k začátku každého klubového roku. Na otázku, proč tak trvám právě na této grafičce, byla snadná odpověď. Helenina práce má nezaměnitelnou originalitu a vysokou uměleckou hodnotu.
Radost trvale krátce, neb pro Bezva Březnové Bijáky už klubu nebyl poskytnut ani víkend, ani den. Po dlouhém přesvědčování poskytlo vedení kina alespoň dvě projekce každé březnové pondělí, tedy v tradiční klubový čas. Vedení klubu vsadilo na filmy oceněné na festivalech. Nejen klubu, ale i kinařům, kteří se soustřeďují na kvalitu, vstoupil do programování Netflix. Tato úderná distribuční jednotka nakoupila v roce 2019 práva k projekcím na téměř všechny filmy nominované na Oscara a vyzobala i festivalové vítěze. Své filmy zásadně neposkytuje pro kina, neboť tento způsob prezentace filmů považují za přežitý. Bohužel toto drancování filmového trhu ve prospěch televizních projekcí, přetrvává. Díky Unii provozovatelů kin, kde jsou velice agilní majitelé multiplexů a vedoucím vysokoškolských klubů, se podařilo Netflix přesvědčit k uvolnění některých titulů alespoň na pár dnů. Obvykle na dva, či tři dny. Sokolovský klub kontaktoval univerzitní filmový klub v Brně a společně se podařilo získat oscarový snímek Roma režiséra Cuaróna. V programu byly dále například snímky Láska mezi regály Thomase Stubera (cenu na Berlinale) a Zelená kniha Petera Farrellyho (Zlaté globy a tři Oscary). I v omezeném prostoru nabídl klub divákům 9 kvalitních filmů, včetně výstavy plakátů a knižních přebalů Adolfa Borna. Přehlídku navštívilo 416 diváků.
Jak již bylo uvedeno výše na listopadovou přehlídku obdržel klub dotaci od MK. Opět ale neobdržel víkend, ba ani den v kině, jen prostor v divadle v rámci připomenutí Sametové revoluce. Nezbývalo, než využít pondělky ke dvěma projekcím ADAPTACÍ a v divadle připomenout historii. TAKOVÉ TO BYLO, tak byl nazván soubor snímků uvedených v divadle MDK, včetně výstavy dobových dokumentů a fotografií ve foyeru. Robert Sedláček je svérázný jedinec, pro prezidentské vyznamenání si chodí v mikině, ale dokumenty umí, což potvrdil snímkem Tenkrát. Národní filmový archiv je nedobytný institut, který s filmovými poklady, které střeží, nakládá velice obezřetně. Zápůjčky jsou možné jen ke studijním účelům, například pro Letní filmovou školu. Tentokrát NFA uvolnil do distribuce autentické Československé deníky z listopadu 1979. Dobu přežívání a živoření připomněly dále snímky Fany a pes Hannah Shottové, Životy těch druhých Floriana von Donnersmarcka, nebo Občanský průkaz Ivana Trojana. Adaptace byly rozprostřeny do zdvojených pondělních projekcí. Uvedena byla Betonová zahrada Iana McEwana, kterou do filmové podoby převedl Andrew Birkin, nejnovější adaptaci Bouřlivých výšin Emily Brontëové tentokrát zpracovala Andrea Arnold a další.
Léto s Filmovým klubem Alfa, novinka v dramaturgii FK. Klub ve všech předcházejících sezonách nehrál přes prázdniny. Bylo to takto zavedené a přes prázdniny nehraje většina klubů v ČR. Je to pochopitelné v klubech, kde tvoří většinu diváků studenti vysokých a středních škol. V Sokolově je to jiné. Školy jsou spádové a studenti z regionu preferují sledování filmů z TV nebo z počítače. Netflix vítězí. Klub však má a měl své stálé diváky. Filmů je také dost, tak proč nevyužít dva letní měsíce a naradit tak výpadek filmového víkendu, či filmové soboty. Pro letní filmovou pohodu byl uveden dokument Rona Howarda Pavarotti, Tenkrát v Hollywoodu Mistra Tarantina a několik snímků z MFF v Karlových Varech v cyklu Ozvěny.
V roce 2019 bylo prodáno 125 průkazek klubu, odehráno 77 projekcí a nejvíce diváků, 179, přišlo na Marhoulovo Nabarvené ptáče. A filmový klub občas uváděl dva filmy místo jednoho.
Pro plánované aktivity roku 2020 byly opět, jako už každý rok podány dvě dotační žádosti na MK. Opět klub uspěl pouze s jednou, která byla přijata s vděkem, neboť stále zajišťovala vizuální podobu klubu. Tradiční šermovačka o rozpočet a prostor proběhla hned na počátku roku a výsledkem: březnové bijáky jen v čase obvyklých klubových projekcí, léto s klubem o prázdninách ano, ale podzimní filmová přehlídka už také pouze výhradně v pondělních, klubových termínech. Žádný víkend, žádná sobota, ale zdvojené projekce. V průběhu roku byl změněn den projekcí z pondělí na úterý. První tři měsíce se rozjely báječně. Prodáno bylo 87 průkazek a průměr počtu diváků na představení byl 38.
Bezva Březnové Bijáky rozprostřené vždy do dvou pondělních projekcí nabídly například Malé ženy Grety Gerwig. V Sokolově natáčené Staříky Martina Duška a Ondřeje Provazníka klub ještě stihl uvést, ale road movie Marka Slobodníka Afrikou na Pionýru a další snímky už ne. Nastala doba covidová. První uzávěra nastala pro klub 16. 3. 2020, krátce po instalaci výstavy famózních prací Jeremy Famira (Radima Dudy). Klub obnovil činnost 10.6. právě projekcí Afrikou na Pionýru. Definitivní stopka pak přišla 6.10. po snímku Supernova Bartosze Truhlika. Zrušeno bylo 52 představení. Podzimní přehlídka ADAPTACE III byla kompletně připravena na listopad. Program byl sestaven, filmy objednány a potvrzeny, tiskoviny nachystány a kina byla uzavřena. Nutno říci, že ministerstvo reagovalo velice vstřícně a požadovalo vrátit jen 10% přidělené dotace z důvodu nerealizace akce a mizérii doby.
Doba covidová, měla pro klub i svou pozitivní stránku, a sice dostatek času na přípravu připomenutí padesáti let trvání klubu v roce 2022. Téměř třicet let požaduje klub na svém zřizovateli nějaký pidiprostor na uchovávání archiválií, programů, plakátů a dalších artefaktů, které činností vznikaly. Před časem byla klubu v nevyužívané místnosti kina Alfa poskytnuta skříň. Na skříni byl velkými písmeny vyveden nápis – Filmový klub NEBRAT. Byly zde uloženy různé materiály ještě z dob Federace Československých filmových klubů, ale i takové artefakty, jako staré vstupenky, publikace, které vydával Národní filmový ústav atd. Jednoho dne vedení MDK zavelelo k úklidu, a tak byla vyhozena rovnou celá skříň. Některá rozhodnutí a následná bezduchá realizace příkazů snadno způsobí nevratné a nenahraditelné ztráty. (Byly to JEN nějaké staré věci, zaznělo, jako konstatování, ne jako omluva). Naštěstí je většina materiálů od roku 1988 uložena doma u vedoucí klubu. Několik šanonů a téměř zaplněný externí disk. Bylo ale potřeba dohledat informace týkající se úplných počátků klubu. Něco se podařilo získat díky vstřícnosti pracovníků Národního filmového archivu, pár informací o klubu bylo v záznamech Asociace českých filmových klubů. JUDr Ivana Tothová, která vedla společně s Ing. Rajdlem klub před revolucí, mi poskytla materiály z přehlídek Film a umění a vítány byly i vzpomínky bývalých klubistů. Klopotně se podařilo vypátrat program kina od roku 1973. Seznam všech filmů, které byly od tohoto data v klubu uvedeny jsou samostatnou přílohou tohoto vzpomínání na promítání.
2021 - ∞
Doba covidová je dobou dotací. Kdo hledá, tak v dosti nepřehledných webech ministerských, či stránkách Státního fondu kinematografie, dotační titul, který lze pro podporu kultury a filmu využít, najde. Klub využil dotaci z fondu kinematografie na inovaci webových stránek a dotaci ministerskou na podzimní listopadovou přehlídku VÝCHODNÍ PŘÍSLIBY 2021. V době tvorby tohoto textu klub stále ještě nehraje, ale program je připraven, stačí jen přiřadit data. Novým webem by se klub měl prezentovat od 1.7.2021.
V době psaní tohoto textu na něm intenzivně pracuje Andrea Pfeifferová ve spolupráci s Helenou Čubovou. Za což jim převelice děkuji.
TADY JSEM ……
Nepravidelný cyklus výstav TADY jsem……si zaslouží samostatný odstavec.
Nápad vznikl v roce 2012, kdy byla ve foyeru kina výstava připomínající 40 let klubu. Tehdy byly všechny panely, které jsou po obvodu sálu zaplněny starými plakáty a zachovanými archiváliemi. Část expozice byla umístěna na samostatně stojící panely. Instalaci realizovala Rea Šneberková. Návštěvníky kina, nejen klubisty, výstava zaujala. Často přicházeli dříve do kina, aby si mohli v klidu prohlédnou zveřejněné dokumenty. Samostatně stojící panely nástěnkového typu, byly hned v následujícím roce využity pro výstavu plakátů 70. a 80. let.
Přestože byly panely potaženy novým režným plátnem, pro prezentaci obrazů vhodné nebyly.
V proskleném prostoru foyeru kina by se nejlépe vyjímaly jednoduché malířské stojany, na které lze umístit jak adjustovaný kliprám, tak obraz s rámem, či bez něj. Vedení klubu požádalo zřizovatele o zakoupení 15 ks malířských stojanů. Cena se pohybovala od 550 do 700 Kč, včetně DPH. Financování nebylo poskytnuto. Klub oslovil několik sokolovských firem s žádostí o přispění. Pomohla firma Strojservis Homolka, která dlouhodobě působí v sokolovské chemičce. Požadované rámy zakoupila a klubu věnovala. Kromě již několikrát výše zmíněných unikátních plakátů ze sbírky pana Mužíčka byla od roku 2013 prezentována klubem hlavně tvorba regionálních umělců. První velká akce s vernisáží, hudbou a rautem byla věnována grafické tvorbě Heleny Čubové, která sice svoji tvorbou přesahuje rámec regionu, ale studovala v Karlových Varech a pochází z Nejdku. Filmový klub pak každý rok oslovil několik místních umělců, kteří malují, fotí, či jinak tvoří s láskou a nadšením, a ačkoliv se jim obvykle nedostalo odborného uměleckého vzdělání jejich díla překvapí svou dokonalostí. Pojem umění je tak široký a proměnlivý, že jej podle mnoha odborníků nelze definovat. Nejvhodnější je spoléhat na vlastní pocit. Ne každý oslovený/á byl ochoten předvést výsledky své práce veřejnosti. Přesto se podařilo klubu představit obrazy Karla Černého, Jitky Vondrové, Jiřího Zágnera a fotografie Veroniky Landa a Lukáše Hamáčka. Zuzana Kleinerová nás zavedla do světa snů i toku času připomínkou japonské kaligrafie. Radimm Duda (Jeremy Famir), který dovádí své temné mysteriózní vize k naprosté dokonalosti, byl v klubu představen již dvakrát. Marie Smrčková okouzlila svými mandalami. Volný nepravidelný cyklus Tady jsem …ještě zdaleka neskončil.
Na závěr bych ráda uvedla, že sokolovský filmový klub je osmý nejstarší v republice a svoji činnost nikdy nepřerušil, s výjimkou prázdnin. Za osobní přínos českému klubovému hnutí mi byla asociací v roce 2009 udělena Výroční cena AČFK a toto ocenění přináleží i filmovému klubu, všem bývalým i současným klubistům, všem organizátorům.
Poděkování
Děkuji všem členům filmového klubu, bývalým i současným za přízeň. Poděkování patří těm, kteří se na klubovém dění podíleli, všem, kteří byli u zrodu klubu, a které bohužel neznám, a tudíž je zde nemohu jmenovat. Děkuji Ivaně Tothové, Toníkovi Rajdlovi a jeho ženě Jarušce, Petrovi Uhlíkovi a Katce, která se na všechno dění bohužel dívá už shora, že mě před více jak třiceti lety vzali do party. Děkuji všem pracovníkům zřizovatele klubu, vedení MDK a vím, že to se mnou občas nemají vůbec lehké. Městskému úřadu v Sokolově, bez jehož finanční podpory by nevznikaly aktivity výše uvedené. Děkuji Heleně Čubové a Andree Šneberkové, za vše, co pro prezentaci klubu vytvořily, za inspiraci, podporu, pomoc a milé slovo. Dík patří i bývalému šéfovi Františku Grebeňovi a Markétě Prokešové, která vede kino nyní. Velké díky směřuji k Vlastimilu Klímkovi, který je dlouholetým „dvorním“ promítačem klubu. Obdivuji jeho téměř encyklopedické znalosti filmů, herců, režisérů, hudebníků a kapel. Děkuji Zdeňku Flamovi za filmový Masakr, Járovi Mužíčkovi za zápůjčky plakátů a všem, kteří mají rádi biograf.
Neustále vznikají nová fascinující filmová díla. Magický svět biografu si stále nachází své diváky. Optimisticky věřím, že bude i vůle i finance k provozování Filmového klubu Alfa v Sokolově v letech příštích.
V Sokolově 13. 5. 2021
Jaromíra Pilařová
Vedoucí Filmového klubu Alfa Sokolov
Staňte se členem filmového klubu
Průkazky do filmového klubu na rok 2021 lze zakoupit před každou projekcí filmového klubu.
Cena průkazky je 130 Kč a platí na celý kalendářní rok ve všech filmových klubech v republice.