Botticelli – Florencie a Medicejští

Pokračování cyklu UMĚNÍ V KINĚ.

Itálie, dokumentární, 2020, 94 min.

Florencie: město, galerie pod širým nebem. Výjijmečný Sandro Botticelli ( 1445 -1510) symbol renesance, mělec, který byl schopen do svých děl promítnout světla i stíny doby, která nebude nikdy zapomenuta a vláda Lorenza Medicejského, známého jako il Magnifico (Nádherný). To vše ve výjimečném dokumentu režiséra Marca Pianigiani, který nám v roce 2015 představil v klubu poklady Vatikánských muzeí. Jedinečná příložitost prohlédnout si na velkém plátně detaily famózního Jara nebo Zrození Venuše.

Alessandro di Mariano Filipepi, známý jako Sandro Botticelli, vytvořil svůj vlastní svébytný styl, vyznačující se elegancí provedení s důrazem na linii a detail. Podrobnosti na jeho obrazech někdy působí jako okázalá zátiší. Jeho malba je charakteristická výraznou kresebností. Některé obrazy mají melancholickou atmosféru i díky volbě barev a dynamické křivky pak zdůrazňují citový aspekt. V pojetí krajiny vycházel z vlámského malířství. Pravděpodobně v roce 1462 byl rodinou svěřen do péče Filippa Lippiho, uznávaného malíře, který žil v  Pratu. V roce 1462 zakoupil Botticelliho otec na dnešní Via della Porcellana dům. A právě zde si Botticelli o šest let později zřídil ateliér, založil vlastní dílnu a realizoval první větší zakázku. V roce 1972 byl umělec přijat do cenu svatého Lukáše, který sdružoval malíře z Florencie. Bottielli postupně získával renomé o čemž svědčí i skutečnost, že roku 1472 byl v kostele Santa Maria Maggiore během svátku sv. Šebestiána vystaven jeho portrét tohoto světce, který je dnes umístěn v  Gemaldegalerie Berlin. Důležitým mezníkem v Botticelliho životě byl rok 1475, kdy získal mecenáše v podobě nejmocnějšího florentského rodu, kterým byli Medicejové. Z tohoto roku pochází Portrét muže držícího medailon, v němž je spatřován Cosimo ml. Medici. Ve 2. polovině 70. let se Botticelli začal prosazovat i mimo Florencii. Proslulost si získával jako malíř náboženských výjevů i jako  portrétista. Nebyli to ale jen Medicejští, kdo Botticelliho zaměstnávali. Dostával zakázky od významných bankovních domů, V červenci 1481 ho společně s dalšími významnými florentskými malíři Ghirlandaiem, Perugiem a Rossellim povolal papež  Sixtus IV. do Říma, aby se podílel na výzdobě jím postavené Sixtinské kaple. Nástěnné malby zde jsou tvořeny dvěma tematickými celky, symbolizující Starý a Nový zákon. V únoru 1482 zemřel otec Sandra Botticelliho, ten se ho kvůli práci v Římě nemohl zúčastnit, vrátil se až na jaře téhož roku. Vzápětí mu městská rada zadala výzdobu Liliového sálu v Palazo Vecchio, žádná z jeho fresek se však nedochovala. Naproti tomu se dochoval jeden z jeho nejslavnějších obrazů,  Jaro ( Primavera), který zřejmě rovněž vznikl krátce po Botticelliho návratu z Říma. Láska byla hlavním námětem malířovy tvorby 80. let. Roku 1483 si u něj při příležitosti svatby svého syna objednal florentský kupec Antonio Pucci cyklus čtyř obrazů, jejichž námětem je Příběh rytíře Nastagia degli Onesti, jak je ztvárněný v Dekameronu. Dnes jsou obrazy majetkem madridského Prada. I v dalších dílech z poloviny 80. let se láska projevuje v podobě její bohyně Venuše. Je to jak v proslulém  Zrození Venuše, tak ve freskách do vily rodiny Lemmiů. Byl to opět svatební dar rodičů synovi, dnes jsou fresky přeneseny na plátno a vystaveny v Louvru.. V roce 1487 obdržel Botticelli další zakázku od městské rady, tentokrát na tondo Madony pro recepční síň v  Palazo Vecchio. Jedná se o Madonu s dítětem a šesti anděli (Madonna della Melagrana), v níž Dítě v ruce drží granátové jablko. Obraz je dnes v uložen v Uffizích. Zde se rovněž nachází přibližně o dva roky mladší Zvěstování, které umělec původně vytvořil pro Franceska Guardiho do jeho rodinné kaple. Kolektivním dílem významných florentinských malířů byla fresková výzdoba letního sídla Lorenza Nádherného. Tento podporovatel umění a humanismu zadal Botticellimu, Lippimu, Perugiovi a Ghirlandaiovi výzdobu své venkovské vily Spedaletto.. Všechny fresky však vzaly za své při požáru domu v 19. století.

V červenci 1491 se stal převorem dominikánského kláštera San Marco fanatický kazatel Girolamo Savonarola. Od té doby se načas ve Florencii vše změnilo. Na jaře 1492 zemřel Lorenco Medici, který Savonarolu zprvu podporoval. Dva roky nato byli Medicejové z Florencie vyhnáni. Savonarola vyhlásil Florencii za vyvolené Boží město, odkud se bude šířit Boží království. Kritizoval marnivost, přepych a myšlenky humanismu označil jako hříšné. Bohužel ani Botticelli se nevyhnul vlivu šíleného mnicha a část svého díla zničil. Obrazy s antickjou tematikou se z jeho díla vytrácejí na úkor náboženských. Sloh ztrácí charakteristickou hravost, líbivost a uvolněnost a stává se více exaltovaný.

Roku 1493 zemřel Botticelliho nejstarší bratr Giovanni. Rok nato se jeho další bratr, Simone, vrátil z Neapole a bratři společně zakoupili venkovskou vilu v Bellosguardu s výhledem na řeku Arno. I po vyhnání Medicejů z Florencie s nimi Botticelli zůstával v kontaktu. Navštěvoval je v jejich sídle a jeho prostřednictvím byl s nimi ve styku i Michelangelo Savonarolova poprava v květnu 1498 Botticellim i jeho bratrem Simonem hluboce otřásla.

Botticelli se nikdy neoženil, vůči institutu manželství byl velmi rezervovaný. Jako většina významných malířů měl i on svou uměleckou dílnu s učni. V roce 1502 byl tajně obviněn z homosexuálních styků s některými ze svých žáků, stíhání ale bylo jako neopodstatněné zastaveno.

Ke konci života byl Botticelli nemocný. Podle  Vasariho si při chůzi musel pomáhat dvěma holemi. Zemřel 7. května 1510 a byl pohřben na hřbitově při kostele d’Ognissanti (Všech svatých). Jeho dílo brzy upadlo v zapomnění. Znovuobjeveno bylo až na počátku 19. století a uchvacuje dodnes. Z jeho tvorby čerpali umělci různých směrů, od Salvatora Dalího, po Andyho Warhola, Jeffa Koonse  atd..

Režie: Marco Pianigiani